Via Giulia je ulice historického a architektonického významu v Římě v Itálii, která vede podél levého (východního) břehu Tibery z Piazza San Vincenzo Pallotti , poblíž Ponte Sisto, na Piazza dell'Oro. Je asi 1 kilometr dlouhá a spojuje Regolu a Ponte Rioni.

Projekt cesty zadal v roce 1508 Donato Bramante papež Julius II (r. 1503–1513), z mocné rodiny della Rovere, a byl jedním z prvních důležitých urbanistických projektů v papežském Římě během renesance.

Silnice, pojmenovaná po svém patronovi, se také nazývala Via Magistralis (rozsvícená . „master road“) kvůli jeho důležitosti a Via Recta (dosl. „rovná cesta“), protože jeho uspořádání.

Projekt měl tři cíle: vytvoření hlavní vozovky vložené do nového systému ulic překrývajících se v bludišti uliček středověkého Říma; výstavba velké třídy obklopené přepychovými budovami, aby svědčila o obnovené vznešenosti katolické církve; a konečně založení nového administrativního a bankovního centra poblíž Vatikánu, sídla papežů, a daleko od tradičního městského centra na Kapitolu, kterému dominovaly římské baronské rodiny stojící proti papežům.

Navzdory přerušení projektu kvůli pax romana v roce 1511 a smrti papeže o dva roky později se nová silnice okamžitě stala jedním z hlavních center renesance. v Římě. Mnoho paláců a kostelů bylo postaveno nejvýznamnějšími architekty té doby, jako byli Raffaello Sanzio a Antonio da Sangallo mladší, kteří se často rozhodli přestěhovat se do ulice. Připojilo se k nim několik šlechtických rodin, zatímco evropské národy a italské městské státy se rozhodly postavit své kostely na ulici nebo v bezprostřední blízkosti.

V době baroka stavební ruch, který řídili nejvýznamnější architekti té doby, jako byl Francesco Borromini, Carlo Maderno a Giacomo della Porta, nepřestávala, zatímco ulice, oblíbené místo římských šlechticů, se stalo dějištěm turnajů, zábav a karnevalových průvodů. Během tohoto období se papežové a soukromí patroni nadále starali o cestu zakládáním charitativních institucí a zásobováním oblasti pitnou vodou.

Od poloviny 18. století posun centra města směrem na planinu Campo Marzio způsobil zastavení stavební činnosti a opuštění silnice šlechtou. Nahradilo je řemeslné obyvatelstvo se svými dílnami a Via Giulia na sebe vzala osamělý a slavnostní aspekt, který by ji charakterizoval po dvě století. Během fašistického období některé stavební projekty narušily jednotu silnice v jejím centrálním úseku a škody dosud nebyly opraveny. Navzdory tomu zůstává Via Giulia jednou z nejbohatších římských silnic na umění a historii a po dvousetletém úpadku byla od 50. let 20. století její sláva obnovena a stala se jednou z nejprestižnějších lokalit města.