Habsburg ( Habsburkové )

Habsburkové (německy (von) Habsburg) byli panovnický rod, jeden z nejvýznamnějších v evropské historii, jehož někteří členové vládli i území dnešního Česka jako císařové Svaté říše římské a čeští králové. Původně švábský hraběcí rod roku 1273 vstoupil do nejvyšší evropské politiky, v polovině 15. století natrvalo získal císařský titul a držel ho až do svého vymření po meči roku 1740, přičemž po delší dobu ovládal zejména střední Evropu, Nizozemí, Pyrenejský poloostrov a jih Itálie.

Habsburkové pocházeli z území u horního toku řeky Rýn přibližně na pomezí dnešní Francie, Německa a Švýcarska. Okolo roku 1020 nechal hrabě Radbot z Klettgau v oblasti Aargau (území kantonu Aargau na severu Švýcarska) vystavět hrad Habsburg (původně Habichtsburg), podle kterého získal rod jméno. Habsburským hrabatům se podařilo spojenectvím s císaři z rodu Štaufů a sňatkovou politikou spojit s významnými okolními rody a rozšířit svou moc a území (např. dědictvím po vymření Kyburgů). Postupně tak ovládli velkou část dnešního severního Švýcarska a horního Alsaska. Roku 1273 byl Rudolf Habsburský (syn Albrechta IV. a Hedviky z Kyburgu) zvolen kurfiřty římským králem. Roku 1278 porazil svého protivníka v zápase o říšskou korunu českého krále Přemysla Otakara II. v bitvě na Moravském poli a přisvojil si z pozice lenního pána rakouské území, kterému Přemysl vládl jako odumřelému lénu po rodu Babenberků. Rudolf pak jako římský král udělil Rakousy a Štýrsko v léno svým synům, díky čemuž se Habsburkové stali významnými říšskými knížaty. Podle rakouských zemí, kterým Habsburkové dlouho vládli, je dynastie někdy nazývána (arci)dům rakouský.

Nespokojenost s habsburskou nadvládou na území dnešního Švýcarska vedla roku 1291 tzv. lesní kantony Uri, Schwyz a Unterwalden ke společnému odboji proti Habsburkům. V bitvách u Morgartenu roku 1315 a u Sempachu roku 1386 porazili habsburskou armádu a umožnili tak existenci Švýcarské konfederace v rámci Svaté říše římské. Rudolfův syn Albrecht I. Habsburský byl roku 1298 zvolen římským králem, ale jeho synům se říšskou korunu získat nepodařilo. Jeho nejstarší syn Rudolf III. se po vymření Přemyslovců stal krátce českým králem (1306–1307), ale českou korunu nakonec získal Jan Lucemburský. Syny Rudolfova bratra Albrechta se rod rozdělil na dvě větve, starší rudolfinskou a mladší leopoldovskou. Rakouský vévoda Albrecht V. z rudolfinské větve získal v roce 1438 říšský, český a uherský trůn, jehož synem Ladislavem Pohrobkem roku 1457 rudolfinská linie vymřela. Po Albrechtově smrti se stal římským králem jeho bratranec z leopoldovské linie Fridrich III. Habsburský. Od roku 1440, kdy se Fridrich stal římským králem, resp. 1452 kdy byl korunován císařem, drželi Habsburkové císařský titul nepřerušeně až do svého vymření po meči v roce 1740.

Fridrichův syn Maxmilián I. sňatkem s Marií Burgundskou Habsburkům získal bohaté nizozemské provincie, ale zároveň je zatáhl do dlouhých válek s Francií. Vítězství Švýcarského spolku nad Švábskou ligou a Maxmiliánem roku 1499 vedlo k faktické nezávislosti Spolku na Svaté říši římské. Maxmilián pokračoval v úspěšné sňatkové politice a v srpnu 1496 oženil své děti s dětmi katolických Veličenstev Isabely I. Kastilské a Ferdinanda II. Aragonského. Maxmiliánův syn a dědic Burgundska Filip Sličný se oženil s Janou Kastilskou a jeho sestra Markéta se provdala za následníka obou trůnů Jana. Jan zemřel již půl roku po uzavření manželství, aniž by zanechal potomky. Dědičkou Kastilie i Aragonie se tak stala Filipova manželka Jana. Filip a Jana měli několik dětí: Nejstarší syn Karel zdědil po otci rakouské a burgundské země a po matce Kastilii a Aragonii a v roce 1516 se stal španělským králem. Po smrti děda Maxmiliána v roce 1519 se stal jako Karel V. také císařem Svaté říše římské a o deset let později se oženil s portugalskou princeznou Isabelou. Mladší syn Ferdinand se na základě vídeňských smluv císaře Maxmiliána s českým a uherským králem Vladislavem Jagellonským oženil s Vladislavovou dcerou Annou a Ferdinandova sestra Marie se vdala za následníka trůnu Ludvíka. Po Ludvíkovi smrti v bitvě u Moháče se roku 1526 Ferdinand stal králem českým a uherským.

Po augšpurském míru v roce 1556 císař Karel V. dva roky před svou smrtí rezignoval a Španělsko, Sicílii s Neapolskem, Burgundsko s Nizozemím a španělskými koloniemi zdědil jeho jediný legitimní syn Filip II., který roku 1580 přidal pod svou vládu také Portugalsko. Vládu v říši i rakouských zemích převzal Karlův mladší bratr český a uherský král Ferdinand I. Habsburský. Tímto se habsburská dynastie rozdělila na primogeniturní španělskou a sekundogeniturní rakouskou větev. Španělská větev rodu vymřela po meči Karlem II. v roce 1700. Rakouská větev rodu vymřela po meči o jednu generaci později císařem Karlem VI. roku 1740 a po přeslici definitivně roku 1780 smrtí jeho dcery Marie Terezie. Habsburské soustátí zdědili potomci poslední habsburské panovnice Marie Terezie a jejího manžela Františka Štěpána Lotrinského, příslušníci habsbursko-lotrinské dynastie.