Období před dobytím Estonska

Archeologické nálezy dokládají, že území Tallinnu bylo poměrně hustě osídleno již od počátku doby železné, tedy již v raném 1. tisíciletí. Nejpozději v 10. století se v centru dnešního Tallinnu zformovalo sídlo raně městského typu. Nálezy byzantských, německých a anglosaských mincí z 10. až 12. století dokládají, že město bylo významným přístavem a silným obchodním centrem.[1][2]

Nejstarší historickou zmínkou o Tallinnu je popis Estonska od arabského zeměpisce Al-Idrísího z roku 1154, v němž se objevuje též hradiště Qaliwani; podle vícero historiků je ovšem pravděpodobné, že v popisu došlo k záměně, a že Tallinn je ve skutečnosti popsán jako „kvetoucí město“ Anhil, zatímco Qaliwani odpovídá hradišti Hanila.[3] Tallinn se už tehdy pravděpodobně skládal z hradu na vrchu Toompea a z „dolního města“, tedy trhového sídliště pod hradem, kde již v prvních letech 13. století stály též křesťanské kostely.[4]

Další pramenná zmínka o Tallinnu pochází z kroniky Jindřicha Lotyše a týká se jeho dobytí a zničení dánským králem Valdemarem II. v roce 1219.[5] Na místě původního estonského hradu dal dánský král postavit opevnění zprvu dřevěné, jak dokazují popisy útoků z let 1221 a 1223, v nichž se Estonci pokoušeli Tallinn znovu ovládnout.[6]

Hanzovní město

Dánové v roce 1227 po porážce u Bornhøvedu ztratili město ve prospěch Řádu mečových bratří. Zkušení řádoví stavitelé v následujících dvou letech vybudovali na vrchu Toompea zprvu neveliký, ale z vojenského hlediska moderní kamenný hrad. Na diplomatický tlak papeže však roku 1238 musí mečový řád předat severní Estonsko včetně Tallinnu opět Dánsku. Dánský král ještě téhož roku uděluje městu základní městské privileje, a roku 1248 pak město dostává plná městská práva podle lübeckého vzoru.

Rychle rostoucí obchodní a přístavní sídlo na místě někdejšího trhového sídliště bylo roku 1265 administrativně odděleno od královského hradu a stalo se samostatným středověkým městem v plném smyslu slova. V témže roce byla zahájena stavba nového opevnění města, zatímco hrad začali Dánové přestavovat v jednu z největších tehdejších pevností o hradbách celkové délky 2,5 km a výšky až 16 m o 45 baštách.

Obchodní cesty mezi německými městy a Novgorodem vedoucí přes Tallinn zůstaly přes mocenské změny zachovány, a privilegované město jich mohlo ještě lépe využívat ke svému růstu. Roku 1285 se urbs Revalia stává nejsevernějším členem Hanzy. Když pak v roce 1346 Dánsko oslabené Svatojiřským povstáním prodává své estonské državy Řádu německých rytířů, a ten je za protislužby krátce přenechává Livonskému řádu, znamená to sice další rozšiřování a přestavby samostatně spravovaného hradu, avšak život dolního města tím téměř není ovlivněn.

Během svých hanzovních let prožívá starý Tallinn největší rozkvět. Většina dnes ceněných památek tallinnského Starého Města pochází právě z této doby. Počtem obyvatel se stává Tallinn jedním z největších měst severní Evropy. Odhaduje se, že roku 1372 mělo dolní město kolem 4000 obyvatel v 650 domácnostech; na počátku 15. století to bylo přes 5000 (z toho odhadem 1500 Němců a 3500 Estonců),[4] v polovině 16. století kolem 8000. Roku 1525 město přijímá lutherskou reformaci.

Švédské období

Postup reformace výrazně oslabil moc Livonského řádu v Pobaltí a o dosavadní řádové državy začaly soupeřit okolní mocnosti — Rusko, Švédsko, Dánsko a Polsko. Roku 1558 vypuká livonská válka, která pak sužuje zemi pětadvacet let. Tallinnští radní se roku 1561 dobrovolně podřizují moci švédského krále, který jim slibuje zachování městských privilejí. Švédové ovládnou celé severní Estonsko, ale již 1569 ostřelují Tallinn útočící Dánové, na přelomu let 1570 a 1571 město obléhají a jeho okolí Rusové, další pustošivý ruský pokus o dobytí města se odehraje 1577. Teprve roku 1583 nastává mír pod švédskou nadvládou.

Již roku 1600 vypuká švédsko-polská válka o Pobaltí, která se sice Tallinnu nedotkne přímo, ale výrazně jej oslabí vlnou hladomoru a následné morové epidemie v letech 1602 a 1603. Souběžný úpadek Hansy pak znamená postupnou proměnu Tallinnu z metropole severu na provinční centrum švédské správy. Švédové se však aktivně zasazují o rozvoj vzdělanosti a technologie. Roku 1631 zakládají ve městě první gymnázium a 1635 tiskárnu, která tiskne též knihy v estonštině. Na stavební tváři města se švédské období projeví především vystavěním prstence bastionů kolem města koncem 17. století a rozvojem předměstí, dnešních čtvrtí Kalamaja, Tõnismäe, Köismäe, Jaani a dalších.

Ruské období  Ruský pravoslavný chrám Alexandra Něvského

Roku 1700 vypuká těžká a ničivá severní válka, kterou se Rusko snaží vyrvat Švédsku nadvládu nad Baltem. Po zahájení ruského útoku na Tallinn a vypálení části města se v září roku 1710 tallinnská radnice vzdává Rusům. Válka spolu s morovou epidemií způsobí úbytek tallinnského obyvatelstva na pouhou desetinu předválečného stavu. Teprve koncem 18. století se město zotaví z následků ruského vpádu a dosáhne velikosti, kterou mělo před vypuknutím války. Jeho růst však plynule pokračuje, takže v roce 1917 v něm žije kolem 160 000 obyvatel.[7]

Ruské období se na tváři města podepisuje několika význačnými barokními budovami, z nichž nejznámější je carský palác v Kateřinském údolí, v době svého vybudování za městem, na východním okraji dnešní městské části Kesklinn.

První republika

Ruská nadvláda skončila vyhlášením Estonské samostatnosti roku 1918. Tallinn byl vyhlášen hlavním městem Estonské republiky. Během následné estonské osvobozenecké války se město sice počátkem roku 1919 ocitlo v ohrožení, ale ruská vojska do něho už nevstoupila.

Válečné události a následná bída vedly ke snížení počtu obyvatel Tallinnu přibližně o třetinu vůči roku 1917. Po roce 1920 však město začíná opět růst, a to jak rozšiřováním předměstí, tak zhušťováním zástavby na dosud urbanizovaném území. Do města jsou začleněny některé dříve samostatné okolní obce, roku 1940 pak i město Nõmme.

 Boje o Tallinn v roce 1941

Téhož roku však přichází sovětská okupace Estonska, pak obsazení hitlerovským Německem, a roku 1944 návrat sovětské moci. Poškození města a jeho památek během druhé světové války není tak rozsáhlé jako v případě některých jiných estonských měst; největší škody byly způsobeny rozsáhlým sovětským náletem v březnu 1944.

Sovětská doba

S opětovným obsazením města sovětskými vojsky 23. září 1944 se Tallinn stal opět de facto hlavním městem Estonské sovětské socialistické republiky. Růst města byl urychlen stavbou rozsáhlých panelových sídlišť a řízeným přistěhováváním ruskojazyčného obyvatelstva z jiných oblastí Sovětského svazu. Z necelých 130 tisíc na konci války vyrostl počet obyvatel do roku 1956 na 267 a do roku 1976 na 408 tisíc, z nichž tvořili Rusové více než polovinu. Roku 1960 bylo navíc k Tallinnu připojeno Saue a roku 1963 též Maardu.

Na tváři města se sovětská doba vedle nového věnce sídlišť (Mustamäe, Lasnamäe, Õismäe) podepsala též několika jednotlivými urbanisticky kontroverzními projekty (Městská hala v přístavu, mrakodrap hotelu Viru aj.).

Tallinn od znovunabytí nezávislosti

Výraznou změnu pro život i vzhled města znamenalo obnovení estonské nezávislosti roku 1991. Tallinn se stal opět hlavním městem suverénní Estonské republiky. Prvním výrazným důsledkem byl poměrně rozsáhlý úbytek obyvatelstva (z téměř 500 tisíc na necelých 400 tisíc), vzniklý především odchodem části ruskojazyčného obyvatelstva do Ruska, částečně pak znovuosamostatněním některých sídel (Saue, Maardu). Ruku v ruce s touto změnou se měnilo též národnostní složení obyvatelstva, takže k 1. dubnu 2004 bylo v Tallinnu již 53,7 % Estonců a jen 36,5% Rusů.

Nová politická a společenská situace se projevila i na urbanistické a architektonické tvářnosti města. Mnoho památek se dočkalo rozsáhlé rekonstrukce, některé architektonicky cenné budovy naopak musely ustoupit novostavbám. V širším centru města ve čtvrti Kompassi vznikla zdaleka viditelná skupina administrativních výškových budov. Kolem prstence sovětských sídlišť začaly vznikat čtvrti rodinných domků i luxusních rezidencí.