Context of Island

Island (islandsky Ísland) je severský ostrovní stát na stejnojmenném ostrově a okolních ostrůvcích na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Populace 372 520 lidí na rozloze 103 125 km² z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. Reykjavík a okolní oblasti na jihozápadě země obývají přes dvě třetiny populace. Zatímco rozlohou jde o středně velký evropský stát, z hlediska počtu obyvatel je Island možno označit za mikrostát (má méně obyvatel než např. Lucembursko).

Ostrov se nachází přímo na středoatlantském hřbetu, následkem čehož je geologicky i vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nalézá náhorní plošina, která se vyznačuje pískovými a lávovými poli, horami a ledovci; přes úzké pobřežní nížiny stéká do moře mnoho ledovcových řek. Klima Islandu je velmi oteplováno Golfským proudem a i přes vysokou zeměpisnou šířku na dotyku severního polárního kruhu má...Číst dál

Island (islandsky Ísland) je severský ostrovní stát na stejnojmenném ostrově a okolních ostrůvcích na pomezí Severního ledového a Atlantského oceánu. Populace 372 520 lidí na rozloze 103 125 km² z něj činí nejřidčeji zalidněný evropský stát. Největším městem je Reykjavík, který je i hlavním městem. Reykjavík a okolní oblasti na jihozápadě země obývají přes dvě třetiny populace. Zatímco rozlohou jde o středně velký evropský stát, z hlediska počtu obyvatel je Island možno označit za mikrostát (má méně obyvatel než např. Lucembursko).

Ostrov se nachází přímo na středoatlantském hřbetu, následkem čehož je geologicky i vulkanicky aktivní. Ve vnitrozemí se nalézá náhorní plošina, která se vyznačuje pískovými a lávovými poli, horami a ledovci; přes úzké pobřežní nížiny stéká do moře mnoho ledovcových řek. Klima Islandu je velmi oteplováno Golfským proudem a i přes vysokou zeměpisnou šířku na dotyku severního polárního kruhu má ostrov jen mírně chladné podnebí s malými teplotními výkyvy během roku.

Podle starověkého rukopisu Landnámabóku osidlování Islandu začalo v roce 874, když se norský náčelník Ingolfur Arnarson stal prvním stálým osadníkem ostrova. V následujících stoletích se Norové a méně často další Skandinávci stěhovali na Island, spolu se svými otroky Gaelského původu.

Ostrov byl řízen jako nezávislé společenství pod Althingem, jedním z nejstarších fungujících zákonodárných sborů na světě. Po období občanských sporů přistoupil Island ve 13. století pod norskou vládu. Založením Kalmarské unie se v roce 1397 spojilo království Norska, Dánska a Švédska. Island se tudíž stal součástí této unie a v roce 1523, po odchodu Švédska z ní, dostal se pod dánskou nadvládu. Počínaje rokem 1550 počalo dánské království násilně prosazovat luteránství, Island však zůstal vzdáleným polokoloniálním územím, na kterém se dánské instituce příliš neprojevovaly.

V návaznosti na francouzskou revoluci a napoleonské války se formoval boj Islandu za nezávislost, který vyvrcholil vyhlášením nezávislosti v roce 1918 a založením republiky v roce 1944. Ačkoli činnost Althingu byla v letech 1799 až 1845 pozastavena, ostrovní republice bylo připsáno zachování nejstaršího a nejdelšího parlamentu na světě.

Až do 20. století se Island do značné míry spoléhal na rybolov a zemědělství. Industrializace rybolovu a pomoc Marshallova plánu po druhé světové válce přinesly prosperitu a Island se stal jedním z nejbohatších a nejrozvinutějších států na světě, k čemuž výrazně přispěl dostatek levné vodní a geotermální energie. V roce 1994 se stal součástí Evropského hospodářského prostoru; to dále diverzifikovalo ekonomiku na odvětví, jako jsou finance, biotechnologie a výroba.

Island má tržní ekonomiku s relativně nízkými daněmi ve srovnání s ostatními zeměmi OECD a také s nejvyšším členstvím v odborech na světě. Udržuje severský systém sociálního zabezpečení, který poskytuje svým občanům univerzální zdravotní péči a terciární vzdělávání. Island zaujímá vysoké místo v ekonomické, demokratické a sociální stabilitě i rovnosti a řadí se na třetí místo na světě s průměrným bohatstvím na dospělého. V roce 2020 byla podle indexu lidského rozvoje OSN hodnocena jako šestá nejrozvinutější země na světě a je na prvním místě ve světovém indexu míru. Island funguje téměř úplně na obnovitelné energii.

Islandská kultura je založena na národním skandinávském dědictví. Většina Islanďanů jsou potomci severských a gaelských osadníků. Islandština, severogermánský jazyk, pochází ze starozápadní norštiny a úzce souvisí s faerštinou. Kulturní dědictví země zahrnuje tradiční islandskou kuchyni, islandskou literaturu a středověké ságy. Island má nejmenší populaci ze všech členů NATO a je jediný bez stálé armády s lehce ozbrojenou pobřežní stráží.

More about Island

Basic information
  • Currency Islandská koruna
  • Calling code +354
  • Internet domain .is
  • Speed limit 90
  • Mains voltage 230V/50Hz
  • Democracy index 9.37
Population, Area & Driving side
  • Population 376248
  • Oblast 103004
  • Driving side right
Historie
  • Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Islandu.
     Norové přistávají u břehů Islandu roku 872

    Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky.

    ...Číst dál
    Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny Islandu.
     Norové přistávají u břehů Islandu roku 872

    Prvními obyvateli Islandu byli pravděpodobně Norové a Keltové (irští a skotští), kteří přicházeli koncem 9. a v 10. století. Vikinští náčelníci zakládali tzv. „thingy“, což byly místní sněmy, které veřejně urovnávaly spory a konflikty mezi osadníky.

     Althing

    Kolem roku 930 byl založen Althing a tento národní sněm můžeme pokládat za nejstarší evropský parlament. Když v Norsku, k němuž měl Island kulturně i geograficky blízko, prosadil Olaf Trygvason (norský král v letech 995–1000) šíření křesťanství tou nejtvrdší metodou, pokoušeli se jeho misionáři na Islandu postupovat stejně a ničili především pohanské svatyně. Sněm Althing je prohlásil za psance a vyhlásil, že každý, kdo se bude rouhat bohům, má být vypovězen. Olaf dal zatknout Islanďany přebývající v Norsku a hrozil, že pokud Island nepřijme křesťanství, budou rukojmí popraveni. V důsledku toho přijal Althing v letech 999–1000 kompromisní zákon, že se všichni Islanďané dají pokřtít, že však bude i nadále dovoleno obětovat bohům, ovšem v soukromí.[1] Ve 13. století se islandští náčelníci podrobili norské nadvládě, v roce 1397 se Island společně s Norskem dostal pod nadvládu Dánska a poté následovalo dlouhé období hospodářského úpadku. Až v roce 1874 byla dosažena autonomie. V roce 1783 došlo v jižní části ostrova k erupci několika desítek menších sopek v okolí sopky Laki, které měly za následek hladomor a vymření až 25 % tehdejší populace Islandu.[2]

    Následky výbuchu sopky Askja v roce 1875 zničily islandskou ekonomiku a způsobily velký hladomor. Během následujících 25 let 20 % obyvatelstva Islandu emigrovalo, hlavně do Kanady a Spojených států.

    Poté se hospodářská situace země začala pomalu zlepšovat.

    874–1262: Usazování a společenství
    Související informace naleznete také v článku Islandské společenství.
     Osidlování Islandu

    Podle knih Landnámabók i Íslendingabók žili na Islandu před příchodem skandinávských osadníků mniši známí jako Papaři, možná členové iroskotské mise. Nedávné archeologické vykopávky odhalily ruiny chatky v Hafniru na poloostrově Reykjanes. Radiokarboová metoda datování naznačuje, že byla opuštěna někdy mezi lety 770 a 880. V roce 2016 odkryli archeologové ve Stöðvarfjörðuru dlouhý dům datovaný do roku 800.[3]

    Švédský vikingský průzkumník Gardar Svavarsson jako první obeplul Island v roce 870 a zjistil, že se jedná o ostrov.[4] Zůstal přes zimu a postavil dům v Húsavíku. Garðar odešel následující léto, ale jeden z jeho mužů, Náttfari, se rozhodl zůstat se dvěma otroky. Náttfari se usadil na místě, které je nyní známé jako Náttfaravík a on a jeho otroci se stali prvními trvalými obyvateli Islandu.[5]

     Ingolfur Arnarson

    Severskonorský náčelník Ingolfur Arnarson postavil svou usedlost v dnešním Reykjavíku v roce 874. Ingólfura následovalo mnoho dalších emigrantských osadníků, převážně Skandinávci a jejich otroci, z nichž mnozí byli Irové nebo Skotové. Do roku 930 byla získána většina orné půdy na ostrově; k regulaci Islandského společenství bylo založeno zákonodárné a soudní shromáždění Althing. Nedostatek orné půdy sloužil také jako podnět k osídlení Grónska počínaje rokem 986. Období těchto raných osídlení se shodovalo se středověkým klimatickým optimem, kdy byly teploty podobné teplotám z počátku 20. století.[6] V této době bylo asi 25% Islandu pokryto lesy, ve srovnání s 1% v současnosti. Křesťanství bylo přijato konsenzem kolem let 999–1000, ačkoli severské pohanství mezi segmenty populace přetrvávalo ještě několik let.[7]

    Středověk  Island na Carta marina (1539)

    Islandské společenství vydrželo až do 13. století, kdy se politický systém navržený původními osadníky ukázal být neschopný vyrovnat se s rostoucí mocí islandských náčelníků.[8] Vnitřní boje a občanské spory Sturlungské éry vedly k podpisu Staré smlouvy v roce 1262, která ukončila společenství a dostala Island pod norskou korunu. Držení Islandu přešlo z Norského království (872–1397) na Kalmarskou unii v roce 1415, kdy byla sjednocena království Norska, Dánska a Švédska. Po rozpadu unie v roce 1523 zůstal jako součást Dánska – Norska, se závislostí na Norsku.

    Neplodná půda, sopečné erupce, odlesňování a nelítostné klima přispěly ke krutému životu ve společnosti, kde obživa téměř výhradně závisela na zemědělství. Černá smrt proběhla Islandem dvakrát, nejprve v letech 1402–1404 a znovu v letech 1494–1495.[9] První epidemie zahubila 50% až 60% populace, druhá 30% až 50%.[10]

    Reformace a období raného novověku
    Související informace naleznete také v článku Laki.
     Jón Arason

    Kolem poloviny 16. století začal v rámci protestantské reformace dánský král Kristián III. Dánský vnucovat luteránství všem svým poddaným. Jón Arason, poslední katolický biskup v Hólaru, byl sťat v roce 1550 spolu se dvěma svými syny. Země se následně stala oficiálně luteránskou a luteránství od té doby zůstalo dominantním náboženstvím.

    V 17. a 18. století zavedlo Dánsko na Island přísná obchodní omezení. Přírodní katastrofy, včetně sopečných výbuchů a nemocí, přispěly ke snižování populace. V létě 1627 byli berberští piráti za událostmi označovanými jako turecké únosy, při nichž byly stovky obyvatel Islandu odvlečeny do otroctví v severní Africe a desítky zabity; toto byla jediná invaze v islandské historii, která způsobila ztráty.[11][12] Velká epidemie pravých neštovic v 18. století zabila přibližně třetinu populace.[13][14] V roce 1783 vybuchla sopka Laki s ničivými účinky.[15] V období následujícím po erupci a známém jako Mlhavé strádání (islandsky: Móðuharðindin) uhynula více než polovina všech hospodářských zvířat v zemi. Přibližně čtvrtina populace padla za oběť následného hladomoru.[16]

    1814–1918: Hnutí za nezávislost  Islandská rybářská osada v 19. století Jón Sigurðsson

    V roce 1814, po napoleonských válkách, bylo Dánsko-Norsko rozděleno na dvě samostatná království prostřednictvím smlouvy z Kielu, ale Island zůstal závislý na Dánsku. Po celé 19. století se klima země stále zhoršovalo, což vedlo k masové emigraci do Nového světa, zejména do oblasti Gimli v Manitobě v Kanadě, která byla někdy označována jako Nový Island. Emigrovalo asi 15 000 lidí z celkového počtu 70 000 obyvatel.[17]

    V první polovině 19. století vzniklo národní povědomí, inspirované romantickými a nacionalistickými myšlenkami z kontinentální Evropy. Islandské hnutí za nezávislost se formovalo v padesátých letech 19. století pod vedením Jóna Sigurðssona na základě narůstajícího islandského nacionalismu inspirovaného Fjölnismennem a dalšími dánsky vzdělanými islandskými intelektuály. V roce 1874 poskytlo Dánsko Islandu ústavu a omezenou samosprávu. Toto bylo rozšířeno v roce 1904 a Hannes Hafstein sloužil jako první ministr pro Island v dánském kabinetu.

    1918–1944: Nezávislost a Islandské království
    Související informace naleznete také v článku Islandské království.
     Znak Islandu mezi lety 1919–1944

    Dánsko-islandský akt Unie, dohoda s Dánskem podepsaná 1. prosince 1918 a platná po dobu 25 let, uznala Island jako plně suverénní a nezávislý stát v personální unii s Dánskem. Vláda Islandu zřídila v Kodani velvyslanectví a po konzultaci s Althingem požádala Dánsko, aby jejím jménem provedlo určité záležitosti obrany a zahraničních věcí. Dánská velvyslanectví po celém světě vykázala dva erby a dvě vlajky: vládu Dánského království a vládu Islandského království. Právní postavení Islandu se stalo srovnatelným s postaveními zemí patřících ke Společenství národů, jako je třeba Kanada.

     Americká armáda na Islandu (1943)

    Během druhé světové války se Island připojil k Dánsku při prosazování neutrality. Po německé okupaci Dánska dne 9. dubna 1940 Althing nahradil krále regentem a prohlásil, že islandská vláda převezme kontrolu nad jeho vlastní obranou a zahraničními záležitostmi.[18]

    O měsíc později provedly britské ozbrojené síly operaci Fork, invazi a okupaci země, čímž porušily islandskou neutralitu.[19] Britové se obávali, že Island se navzdory částečnému odseparování od okupovaného Dánska dostane pod německou kontrolu. Islanďané projevili pochopení.

    V roce 1941 vyzvala islandská vláda, přátelská k Británii, tehdejší neutrální Spojené státy, aby převzaly jeho obranu, aby Británie mohla použít svá vojska jinde.[18] Američané na Islandu vybudovali především letiště u města Keflavík a rozmístili na ostrově radarové stanice. Díky Američanům se rapidně snížila nezaměstnanost. V době nejvyššího stavu měly USA na Islandu 47 000 vojáků.

    1944–1999: Islandská republika
    Související informace naleznete také v článcích Referendum o nezávislosti Islandu 1944 a Tresčí války.
     Pohřeb prvního prezidenta Sveinna Björnssona roku 1952

    Dne 31. prosince 1943 vypršel dánsko-islandský zákon o unii po 25 letech. Počínaje 20. květnem 1944 Islanďané hlasovali ve čtyřdenním plebiscitu o tom, zda ukončit personální unii s Dánskem, zrušit monarchii a nastolit republiku. Hlasování o ukončení unie bylo 97% a 95% ve prospěch nové republikánské ústavy.[20] Island se formálně stal republikou dne 17. června 1944, přičemž jeho prvním prezidentem byl Sveinn Björnsson. Král Kristián X. poslal k tomuto dni telegram, v němž vyjádřil politování nad tím, že se s ním islandský lid rozchází za těchto poměrů, ale popřál mu vše nejlepší. Změna ústavy spočívala převážně v nahrazení slova král slovem prezident.

     Vojenské letouny Spojených států na letišti v Keflavíku

    V roce 1946 opustily spojenecké obranné síly USA Island. Národ se formálně stal členem NATO dne 30. března 1949, uprostřed domácích kontroverzí a nepokojů. Dne 5. května 1951 byla podepsána obranná dohoda se Spojenými státy. Američtí vojáci se vrátili na Island jako Islandské obranné síly a zůstali po celou dobu studené války. USA stáhly poslední ze svých sil dne 30. září 2006.

    Island během druhé světové války prosperoval. Okamžitě po poválečném období následoval výrazný ekonomický růst, tažený industrializací rybářského průmyslu a programem Marshallova plánu USA, díky kterému Islanďané obdrželi největší pomoc na obyvatele ze všech evropských zemí.[21][22] Od roku 1971 byly z Dánska postupně navracovány islandské rukopisy.

    Sedmdesátá léta byla poznamenána tresčími válkami – několika konflikty se Spojeným královstvím ohledně prodloužení rybolovných omezení Islandem na 370 km na moři.

     Summit v Reykjavíku (1986)

    Island uspořádal v roce 1986 v Reykjavíku summit mezi americkým prezidentem Ronaldem Reaganem a sovětským premiérem Michailem Gorbačovem, na němž tito představitelé dvou nejvýznamnějších světových velmocí podnikli významné kroky k jadernému odzbrojení. O několik let později se Island stal první zemí, která uznala nezávislost Estonska, Lotyšska a Litvy, když se odtrhly od SSSR. V průběhu 90. let země rozšířila svoji mezinárodní roli a vyvinula zahraniční politiku zaměřenou na humanitární a mírové účely. Za tímto účelem poskytl Island pomoc a odborné znalosti různým intervencím NATO v Bosně, Kosovu a Iráku.[zdroj?]

    Island vstoupil do Evropského hospodářského prostoru v roce 1994, poté byla ekonomika výrazně diverzifikována a liberalizována. Mezinárodní hospodářské vztahy se dále prohloubily po roce 2001, kdy nově deregulované islandské banky začaly zvyšovat velké objemy zahraničního dluhu, což přispělo k 32% nárůstu hrubého národního příjmu Islandu v letech 2002 až 2007.[23]

    21. století
    Související informace naleznete také v článku Islandská finanční krize 2008–2011.
     Protesty po vypuknutí finanční krize

    V letech 2003–2007, po privatizaci bankovního sektoru za vlády Davida Oddssona, se Island posunul směrem k ekonomice založené na mezinárodním investičním bankovnictví a finančních službách.[24] Rychle se z něj stala jedna z nejvíce prosperujících zemí světa, ale těžce ho zasáhla velká finanční krize.[24] Krize vyústila v největší migraci z Islandu od roku 1887, s čistou emigrací 5 000 lidí v roce 2009 a v pád vlády premiéra Geira Haardeho.[25] Islandská ekonomika se stabilizovala za vlády Jóhanny Sigurðardóttirové a v roce 2012 vzrostla o 1,6%.[26] Středo-pravá Strana nezávislosti byla ve volbách v roce 2013 vrácena k moci v koalici s Progresivní stranou.[27] V následujících letech došlo na Islandu k prudkému nárůstu cestovního ruchu, protože se země stala oblíbenou prázdninovou destinací. V roce 2016 odstoupil předseda vlády Sigmundur Davíð Gunnlaugsson poté, co byl zapleten do skandálu Panamských dokumentů.[28] Předčasné volby v roce 2016 vyústily v pravicovou koaliční vládu Strany nezávislosti, Reformní strany a Světlé budoucnosti pod vedením Bjarniho Benediktssona.[29] Tato vláda padla, když ji opustila strana Světlé budoucnosti poté, co vyšlo najevo, že Bjarniho otec, bohatý podnikatel Benedikt Sveinsson, se přimluvil u úřadů za navrácení občanských práv odsouzenému pedofilovi Hjaltimu Sigurjónu Haukssonovi, který dostal v roce 2004 dvanáct let vězení za zneužívání nezletilé dcery, což byl největší mediálně známý pedofilní případ v islandské historii.[30] Rychlé volby v říjnu 2017 přivedly k moci novou koalici složenou ze Strany nezávislosti, Progresivní strany a Hnutí zelené levice v čele s Katrín Jakobsdóttir.[31]

    16. června 2009 podal Island přihlášku do Evropské unie,[32] kterou následně 11. března 2015 stáhl a přístupové rozhovory byly zastaveny.[33]

    Časopis Vesmír: Christianizace Slovanů, podkapitola: V Čechách a na Moravě podobně jako na Islandu, autor: Dušan Třeštík Publikováno: Vesmír 76, 285, Horackovi.net - Laki [online]. Horackovi.net [cit. 2009-10-18]. Dostupné online.  Major Archeological Find in Iceland | Iceland Review. web.archive.org [online]. 2016-09-15 [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2016-09-15.  The History of Viking Iceland, Part I.. ancientworlds.net [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online.  Hvers vegna hefur Náttfara ekki verið hampað sem fyrsta landnámsmanninum?. Vísindavefurinn [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (islandsky)  PATTERSON, William P.; DIETRICH, Kristin A.; HOLMDEN, Chris. Two millennia of North Atlantic seasonality and implications for Norse colonies. Proceedings of the National Academy of Sciences of the United States of America. 2010-03-23, roč. 107, čís. 12, s. 5306–5310. PMID 20212157 PMCID: PMC2851789. Dostupné online [cit. 2021-03-22]. ISSN 0027-8424. DOI 10.1073/pnas.0902522107. PMID 20212157.  STRMISKA, Michael. Modern Paganism in World Cultures: Comparative Perspectives. [s.l.]: ABC-CLIO 393 s. Dostupné online. ISBN 978-1-85109-608-4. (anglicky) Google-Books-ID: qx7Tvd99xVAC.  The History of Iceland (Gunnar Karlsson) - book review. dannyreviews.com [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online.  PULSIANO, Phillip; ACKER, Paul Leonard. Medieval Scandinavia: An Encyclopedia. [s.l.]: Taylor & Francis 826 s. Dostupné online. ISBN 978-0-8240-4787-0. (anglicky)  Arquivo.pt. arquivo.pt [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2009-10-01.  Hvaða heimildir eru til um Tyrkjaránið?. Vísindavefurinn [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (islandsky)  DAVIS, Robert C.; DAVIS, Robert D. Christian Slaves, Muslim Masters: White Slavery in the Mediterranean, the Barbary Coast and Italy, 1500-1800. [s.l.]: Palgrave Macmillan 284 s. Dostupné online. ISBN 978-0-333-71966-4. (anglicky) Google-Books-ID: 5q9zcB3JS40C.  Facts - Iceland On The Web. www.icelandontheweb.com [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (islandsky)  CROSBY, Alfred W. Ecological Imperialism: The Biological Expansion of Europe, 900-1900. [s.l.]: Cambridge University Press 410 s. Dostupné online. ISBN 978-0-521-54618-8. (anglicky) Google-Books-ID: Phtqa_3tNykC.  When a killer cloud hit Britain. news.bbc.co.uk. 2007-01-19. Dostupné online [cit. 2021-03-22]. (anglicky)  How volcanoes can change the world - CNN.com. www.cnn.com [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  For Iceland, an exodus of workers - International Herald Tribune. web.archive.org [online]. 2008-12-11 [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2008-12-11.  ↑ a b SUMMERS, Julie. The Occupation of Iceland During World War II. Icelandic Roots [online]. 2014-11-11 [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  History: British forces occupy Iceland - Iceland Monitor. web.archive.org [online]. 2019-12-03 [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-12-03.  NATIONAL ARCHIVES AND RECORDS ADMINISTRATION. ALLIES STUDY POST-WAR SECURITY [ETC.]. [s.l.]: [s.n.] Dostupné online. (English)  Hversu há var Marshall-aðstoðin sem Ísland fékk eftir seinni heimsstyrjöld?. Vísindavefurinn [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (islandsky)  MÜLLER, Margrit. Pathbreakers: Small European Countries Responding to Globalisation and Deglobalisation. [s.l.]: Peter Lang 552 s. Dostupné online. ISBN 978-3-03911-214-2. (anglicky) Google-Books-ID: zdXTV8xO3xQC.  Chybná citace: Chyba v tagu <ref>; citaci označené #1 není určen žádný text ↑ a b LEWIS, Michael. Wall Street on the Tundra. Vanity Fair [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  Wayback Machine. web.archive.org [online]. 2012-03-15 [cit. 2021-03-22]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-03-15.  Hagvöxtur 2012 mun minni en spár gerðu ráð fyrir - Viðskiptablaðið. www.vb.is [online]. [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  Iceland vote: Centre-right opposition wins election. BBC News. 2013-04-28. Dostupné online [cit. 2021-03-22]. (anglicky)  ERLANGER, Steven; CASTLE, Stephen; GLADSTONE, Rick. Iceland’s Prime Minister Steps Down Amid Panama Papers Scandal. The New York Times. 2016-04-05. Dostupné online [cit. 2021-03-22]. ISSN 0362-4331. (anglicky)  Iceland elections leave ruling centre-right party in driving seat. the Guardian [online]. 2016-10-30 [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  How a convicted paedophile brought down Iceland’s government. The Independent [online]. 2017-09-18 [cit. 2021-03-22]. Dostupné online. (anglicky)  MARTYN-HEMPHILL, Richard. An Environmentalist Is Iceland’s New Prime Minister. The New York Times. 2017-11-30. Dostupné online [cit. 2021-03-22]. ISSN 0362-4331. (anglicky)  European Commission - Neighbourhood - Enlargement - Countries - Detailed country information - Iceland [online]. Evropská komise [cit. 2015-07-28]. Dostupné online. (anglicky)  Island se po šesti letech rozmyslel a stáhl žádost o členství v EU [online]. zpravy.idnes.cz [cit. 2015-07-28]. Dostupné online. 
    Read less

Where can you sleep near Island ?

Booking.com
487.355 visits in total, 9.187 Points of interest, 404 Destinations, 40 visits today.