Starověké Řecko, případně antické Řecko, je označení pro období řeckých dějin ve starověku. V širším pojetí zahrnuje dobu od příchodu řeckých kmenů do egejské oblasti v 2. tisíciletí př. n. l. až po dobu nadvlády římské říše a formování říše byzantské (4.–6. století n. l.). V užším smyslu pak období samostatné antické řecké společnosti a kultury v 8.–1. století př. n. l. Ta se dělí na archaickou dobu utváření klasické řecké společnosti, dobu Homéra a kolonizace Středomoří a Černomoří, klasické období (5.–4. století př. n. l.) vrcholící v Periklových Athénách a helénské období po sjednocení řeckého světa Filipem a Alexandrem Makedonským. I po ztrátě samostatnosti se však řecká kultura a vzdělanost dále rozvíjela pod římskou nadvládou.

Antické Řecko vytvořilo mimořádně vyspělou kulturu v nejrůznějších oborech, od výtvarného umění, architektury, divadla, vědy (lékařství, filozofie, matematika, astronomie) až po rétoriku a politiku, kde se stalo kolébkou demokracie. Měla zásadní vliv na utváření římské kultury a jejím prostřednictví i Západní civilizace. Řecká vzdělanost byla uchovávána a pěstována i v Byzanci a arabsko-muslimském světě, měla vliv na formování křesťanství (Nový zákon, tomismus), k řecké kultuře se vracela i renesance a klasicismus.

Starověký řecký svět byl soustředěn do jednotlivých městských států (polis) a jejich kolonií, které se neomezovaly jen na území dnešního Řecka, ale díky námořní kolonizaci se nacházely i v dalších oblastech Středozemního moře: egejské ostrovy, Kypr, pobřeží Malé Asie (především Iónie), Sicílie a jižní Itálie (Magna Graecia) a také na pobřeží Černého moře, Ilýrie, Thrákie, Egypta, Kyrenaiky, jižní Galie a severovýchodní části Iberského poloostrova.