Historie Neapole je dlouhá a pestrá, oblast byla osídlena již od doby kamenné.[1][2] První řecké osady byly založeny v oblasti Neapole v 2. tisíciletí př. n. l.[3] Na konci řeckého temného období zde kolem 9.-8. století př. n. l. prosperovala větší pevninská kolonie, původně zvaná Parthenopé.[4] Tato řecká kolonie byla obnovena jako Neapolis („nové město“) v 6. století př. n. l.[5] a hrála potom důležitou roli ve Velkém Řecku, tj. společenství řeckých osad na Apeninském poloostrově.

Řecká kultura v Neapoli byla důležitá pro pozdější římskou společnost. Když se město stalo součástí římské republiky v její centrální provincii, rozvinulo se jako důležité kulturní centrum.[6] Příkladem politické a kulturní svobody v Neapoli je Vergilius. Neapol je mikrokosmem evropských dějin, protože viděla několik civilizací přicházet a odcházet, přičemž každá v ní zanechala stopy také v oblasti umění a architektury. Byla postupně hlavním městem vévodství, království a říše[pozn. 1] a byla prvořadým kulturním centrem, zejména během renesance a humanismu v 17. až 19. století. Během neapolské války Neapol podporovala sjednocení Itálie.

Řecké a římské období  Odysseus a siréna Parthenopé, mytologická zakladatelka Neapole. Ostrov Megaride: místo, kde se řečtí osadníci pravděpodobně usadili v 7. století př. n. l.; na tomto místě je nyní Castel dell'Ovo

První řecké osady vznikaly na území dnešní Neapole ve 2. tisíciletí př. n. l. Prvním předchůdcem dnešního města byla kolonie Parthenopé, založená na kopci Pizzofalcone (dnes Monte Echia) kolem roku 700 př. n. l. obyvateli z nedalekých řeckých Kúm. Parthenopé bylo v řecké mytologii jméno sirény.[7] Mýtus vypráví, že ji moře mrtvou vyplavilo na břeh u skalnatého ostrůvku Megaride (dnes spojeného sypanou hrází s pevninou). Stalo se tak poté, co se do jeho vln vrhla, když se jí nepodařilo očarovat svou písní Odyssea. Parthenopé zde byla pohřbena a na jejím hrobě byl slaven její kult s každoročními dary a oběťmi býků.[8] Město se brzy se svou mateřskou metropolí Kúmami rozešlo a stalo se jejím konkurentem. Potom však Partenopé zažilo úpadek pod hegemonií Etrusků v Kampánii během 5. století př. n. l.

Nedávné archeologické objevy podávají svědectví, že již v 6. století př. n. l. (ne až v roce 470 př. n. l. po bitvě u Kúm, jak se soudilo dříve) bylo město obnoveno a nová městská osada Neapolis (v klasické řečtině Νεάπολις) byla založena ve vnitrozemí. Ta se nakonec stala jedním z předních měst ve Velkém Řecku. Prvotní centrum Parthenopé na kopci Pizzofalcone se začalo nazývat prostě Palaipolis (latinsky: Palaepolis), „staré město“. Nejpozději v době 2. punské války již byla Neapolis silně opevněna, takže kartaginský vojevůdce Hannibal musel od města, které v té době bylo spojencem Říma, odtáhnout.[9] Dalšími významnými stavbami ve městě byly Odeon, divadlo a chrám městských patronů Dioskúrů, božských dvojčat Kastóra a Polydeuka. Ačkoli byla Neapolis podmaněna nejprve Samnity během 5. století př. n. l. a poté Římany,[10] zachovala si dlouho svou řeckou kulturu (významným pozůstatkem řeckého vlivu je též skutečnost, že se moderní Neapolitáni stále označují jako Partenopei, „Parthenopejci“).[11][12][pozn. 2]

V roce 326 př. n. l. v průběhu samnitských válek Římané dobyli Neapol.[9] V římské době bylo město prosperujícím střediskem helénistické kultury, která přitahovala Římany, kteří chtěli zdokonalit svou znalost řecké kultury. Příjemné klima z něj činilo známé letovisko, o kterém se zmiňuje Vergilius. Město se pyšnilo četnými luxusními vilami, které lemovaly pobřeží od Pozzuolijského zálivu až po Sorrentský poloostrov. Dnešní rezidenční čtvrť Posillipo na severním pobřeží Neapolského zálivu převzala své jméno od ruin Villy Pausílypon, což znamená v řečtině „pauza“ nebo „odpočinek od starostí“. Římané propojili město se zbytkem Itálie svými slavnými silnicemi, a také vyhloubenými horizontálními průchody, které propojily Neapol s Pozzuoli, rozšířili přístav a přidali veřejné lázně a akvadukty ke zlepšení kvality života v Neapoli. Ve městě se také konalo mnoho oslav svátků a různých společenských a sportovních akcí. V průběhu staletí hostila Neapol několik římských císařů, kteří zde trávili své volné chvíle mezi vládnutím, zmiňován bývá pobyt císařů Tiberia a Claudia.[9] Roku 476 n. l. byl poslední nominální císař západořímské říše Romulus Augustus) sesazen germánským králem Odoakrem z kmene Skirů a uvězněn v Castel dell'Ovo.

Podle křesťanské legendy přišli svatí Petr a Pavel do města, aby kázali. Křesťané hráli významnou roli v pozdních letech římské říše a z té doby existuje několik pozoruhodných katakomb, zejména v severní části města. První křesťanské baziliky byly postaveny právě vedle vchodů do katakomb. Velmi populární patron města sv. Januárius (italsky: San Gennaro) byl sťat v roce 305 v nedalekém Pozzuoli[13] a od 5. století byl připomínán bazilikou San Gennaro extra Moenia. Také katedrála v Neapoli je zasvěcena tomuto světci.

V průběhu 6. století Neapol značně trpěla během gótských válek mezi Ostrogóty a Byzantinci.[14] V roce 536 se město rozhodlo vzdorovat byzantské invazi. Nicméně vojáci vojevůdce Belisaria město obsadili vniknutím do jeho akvaduktu.[15] S vrtkavým válečným štěstím ve 40. letech 6. století nejprve ostrogótský král Totila donutil město kapitulovat vyhladověním při obléhání. Po kapitulaci s ním ale zacházel shovívavě. V 50. letech 6. století další významný byzantský vojevůdce Narses znovu připojil město k byzantské říši. Když v následujících letech Langobardové vtrhli do Itálie a značnou část jí dobyli, Neapol zůstala věrná Byzanci. V době langobardské invaze měla Neapol přibližně 30 000 až 35 000 obyvatel.

Vévodství neapolské

Od počátku 7. století vláda nad Neapolí prošla složitým postupným vývojem od vévodství coby byzantské provincie (themy), kdy ducatus Neapolitanus byl vojenským velitelem města, přes polosamostatné vévodství na byzantské říši de facto nezávislé až po nezávislé vévodství s papežem jako svým suzerénem počínaje rokem 763.

V roce 615, za krátké vlády Giovanniho Consina, který si uzurpoval vévodský titul, se Neapol poprvé vzbouřila proti exarchovi z Ravenny, zplnomocněnému zástupci byzantského císaře v Itálii. Odpovědí na toto povstání byla první forma vévodství vytvořená ravennským exarchou Izákem Arménem v roce 638. Ale tento nový správní úředník pocházel ze zahraničí a zodpovídal se stratégovi sicilskému.

V roce 661 vládl v Neapoli se souhlasem císaře Konstanta II. vévoda Basileos, první vévoda narozený ve městě, jehož poddanost císaři se ale brzy stala pouze nominální. V roce 763 vévoda Štěpán II. vyměnil svou loajalitu vůči byzantskému císaři za poddanství papeži. V roce 840 vévoda Sergius I. učinil titul vévody dědičným a od té doby byla Neapol de facto naprosto nezávislá. V této době bylo město vojenským střediskem ovládaným hlavně aristokracií válečníků a vlastníků půdy, a to přesto, že bylo nuceno vzdát se značné části svých vnitrozemských území ve prospěch sousedních Langobardů. Na rozdíl od dalších měst na pobřeží Kampánie jako Amalfi a Gaeta nebyla Neapol obchodnickým městem, ale disponovala slušnou flotilou, která se zúčastnila bitvy u Ostie proti Saracénům v roce 849. V každém případě Neapol se neváhala spojit s nevěřícími, pokud se to ukázalo jako výhodné: kupříkladu v roce 836 požádala Neapol o podporu Saracény, aby odrazila obléhání langobardskými vojáky pocházejícími ze sousedního vévodství Benevento. Poté, co vzrostl význam neapolských vévodů za vlády vévody-biskupa Athanasia a jeho nástupců, mezi nimiž kupříkladu Řehoř IV. a Jan II. se zúčastnili bitvy na řece Garigliano v roce 915, ztrácela Neapol v 10. století na důležitosti, až byla dobyta svým tradičním rivalem, Pandulfem IV. z Capuy.

V roce 1027 daroval vévoda Sergius IV. hrabství Aversa skupině normanských žoldnéřů pod vedením Rainulfa Drengota, jehož podporu potřeboval ve válce s knížectvím Capua. Tehdy si vévoda nedokázal představit důsledky, ale toto prvotní normanské osídlení zahájilo proces, který nakonec vedl ke konci neapolské nezávislosti. Vévoda Sergius VII., poslední vládce nezávislých jihoitalských států, byl v roce 1137 přinucen ke kapitulaci Rogerem II. Sicilským. Sedm let před tím se Roger sám prohlásil za krále Sicílie. Pod novými vládci bylo město spravováno compalazzem (palatinem), s pouze malou nezávislostí ponechanou neapolskému patriciátu. V tomto období mělo město Neapol 30 000 obyvatel a bylo vydržováno svými državami ve vnitrozemí. Obchod byl převážně delegován na cizince, zejména z Pisy a Janova. S výjimkou kostela San Giovanni a Mare byly normanské stavby v Neapoli většinou sekulární, zejména hrady (Castel Capuano a Castel dell'Ovo), hradby a opevněné brány.

Normané, Hohenštaufové a Anjouovci

Když v roce 1137 dobyli Neapol Normané, vévodství zrušili a město připojili ke Království sicilskému s hlavním městem Palermem, takže Neapol se dostala mimo centrum politické moci. Normanská dynastie Hauteville v přímé linii vymřela po meči smrtí sicilského krále Viléma II. v roce 1189. Vilém II. se před svou smrtí zavázal, že pokud zemře bez dědiců, přejde následnictví na jeho tetu Konstancii Sicilskou, manželku syna císaře Fridricha I. Barbarossy, Jindřicha. Získat sicilskou korunu bylo pro Jindřicha ale složitější – jihoitalští šlechtici si vybrali za krále Tankreda, vévodu z Lecce a vnuka sicilského krále Rogera II. Pět let trvalo Jindřichovi, než zlomil odpor normanských elit, a Sicilské království a město Neapol připadlo německému císařskému rodu Štaufů. Císař Fridrich II. Štaufský v roce 1224 založil Neapolskou univerzitu jako první univerzitu, založenou panovníkem. V roce 1266 papež postoupil sicilské království Anjouovcům (vedlejší větvi francouzského královského rodu Kapetovců), kteří přenesli hlavní město z Palerma do Neapole. Tento přesun hlavního města a přílišné množství daní způsobily nespokojenost sicilského obyvatelstva, které se v roce 1282 vzbouřilo v povstání známém jako Sicilské nešpory (vespri siciliani). V roce 1284 aragonský král Petr III., jenž uzavřel spojenectví se Sicilany, připojil ostrov ke svému království. Roku 1442 Aragonci dobyli také Království neapolské.

Roku 1501 bylo Neapolské království dobyto Španěly. V průběhu válek o dědictví španělské ovládlo Neapol Rakousko (1707) a vlastnilo ji až do roku 1734, kdy se království stalo opět nezávislým. Pod vládou rodu Bourbonů se Neapol stala jednou z nejdůležitějších evropských metropolí. Ke konci 18. století byla Neapol dobyta oddíly revolučních Francouzů, vedenými generálem (a později císařem) Napoleonem Bonapartem, jenž později svěřil království (Neapol) svému bratrovi Josefovi a konečně svému švagrovi maršálu Muratovi. Roku 1815, po Muratově porážce v Neapolské válce, se Neapol vrátila do rukou Bourbonů.

V roce 1860 bylo Království obojí Sicílie dobyto Tisícovkou Giuseppa Garibaldiho a připojeno k Italskému království.

Roku 1973 vypukla ve městě vlivem špatných hygienických podmínek epidemie cholery, během níž zemřelo 30 osob. V roce 2008 Neapol smutně proslula tzv. odpadkovou krizí, když vedení města ani vyšší státní úřady nebyly dlouhodobě schopny pro nedostatek kapacit skládek a spaloven zajistit odvoz odpadků, které se tak hromadily v ulicích.[16]

Chybná citace: Nalezena značka <ref> pro skupinu „pozn.“, ale neexistuje příslušná značka <references group="pozn."/>