První Velká zeď byla postavena za vlády Prvního císaře (Čchin Š'-chuang-ti), zakladatele epizodické dynastie Čchin (Qin). Na stavbu byly nasazeny statisíce lidí, především zajatců a trestanců. Obvykle se uvádí, že v této první fázi při stavbě 300 000 z nich zahynulo, přičemž řada mrtvých těl prý byla do zdi zazděna.[1] Nejednalo se o budování z ničeho, ale spíše o propojení již existujících úseků opevnění postavených v období válčících států v 5. - 3. století př. n. l. Probíhala daleko severněji než zeď dnešní a dochovaly se z ní jen nepatrné zbytky. I následující dynastie budovaly ve větší či menší míře obranné zdi na severním pomezí. Dnešní podobu získala zeď za dynastie Ming, kdy byla přebudována do velkorysých rozměrů za použití trvanlivých materiálů (kámen, pálené cihly). Zeď pochopitelně neměla za úkol odrazit masívní útok nepřátelského vojska, které by hradby dokázalo zlézt, ale měla znesnadnit polokočovným kmenům podnikání loupeživých nájezdů do nitra impéria. Nicméně svou funkci rychle ztratila. Roku 1644 totiž do Číny vpadli Mandžuové a vytvořili mohutnou říši Čching, jejíž rozloha byla dvakrát větší než mingské říše a hranice se nacházely daleko za linií Velké čínské zdi. Ta se tak náhle ocitla ve vnitrozemí a přestala dávat vojenský smysl. Uvažovalo se i o zbourání, ale to nedovolil císař Kchang-si. V 18. století Číňané o zeď, k překvapení Evropanů, nejevili žádný zájem. Až později se stala národním symbolem, velkou roli v tom sehrál komunistický vůdce Mao Ce-tung, který nabádal své spolustraníky, že každý správný soudruh se musí aspoň jednou za život na zeď jet podívat.[2] Poté, co se Čína po Teng Siao-pchingových reformách otevřela světu, se zeď stala jedním z hlavních turistických taháků moderní Číny.