Hinduismus je různě definován jako indické náboženství, soubor náboženských přesvědčení nebo praktik, náboženská tradice, způsob života nebo dharma - náboženský a univerzální řád, kterým se stoupenci řídí. Jako náboženství je třetím největším náboženstvím na světě s více než 1,2-1,35 miliardami stoupenců, označovaných jako hinduisté, kteří tak představují 15-16 % světové populace. Slovo hinduismus je exonymum, a přestože je hinduismus označován za nejstarší náboženství na světě, mnozí praktikující označují své náboženství jako Sanátana Dharma (v sánsr: सनातन धर्म, dosl. "věčná dharma", "věčné držmo"), moderní užití, které odkazuje na myšlenku, že její původ leží mimo lidské dějiny, jak je vyjeveno v hinduistických textech Dalším endonymem je vaidika dharma, dharma související s védami.

Hinduismus je rozmanitý myšlenkový systém vyznačující se řadou filozofií a sdílených pojmů, rituálů, kosmologických systémů, poutních míst a společných písemných pramenů, které pojednávají mimo jiné o teologii, metafyzice, mytologii, védské jadžně, józe, agamických rituálech a stavbě chrámů. K významným tématům hinduistické víry patří čtyři purušárthy, správné cíle či záměry lidského života, a to dharma (etika/povinnosti), artha (blahobyt/práce), kama (touhy/vášeň) a mókša (osvobození od vášní a koloběhu smrti a znovuzrození), a také karma (jednání, záměr a následky) a sansára (koloběh smrti a znovuzrození). Hinduismus předepisuje věčné povinnosti, jako jsou mimo jiné poctivost, zdržení se ubližování živým bytostem (ahinsá), trpělivost, snášenlivost, zdrženlivost, ctnost a soucit. Mezi hinduistické praktiky patří uctívání (púdža), ohňové rituály (homa/havan), recitace (praváčan), oddanost (bhakti), zpěv (džapa), meditace (dhjána), obětování (jadžňa), dobročinnost (dána), nezištná služba (sevā), pocta předkům (śrāddha), rodinné obřady, výroční slavnosti a příležitostné poutě (yatra). Spolu s praktikováním různých jógových cvičení někteří hinduisté opouštějí svůj společenský svět a hmotný majetek a věnují se celoživotnímu sannjásovi (mnišství), aby dosáhli mókši.

Hinduistické texty se dělí na šruti ("slyšené") a smṛti ("vzpomínané"), z nichž hlavními spisy jsou védy, upanišady, purány, mahábhárata, rámájana a ágamy. Existuje šest āstických škol hinduistické filosofie, které uznávají autoritu Véd, a to Sánkhja, Jóga, Ňája, Vaišéšika, Mimámá a Védánta. Zatímco puránská chronologie předkládá tisíciletou genealogii počínaje védskými riši, vědci považují hinduismus za fúzi či syntézu bráhmanské orthopraxe s různými indickými kulturami, s různými kořeny a bez konkrétního zakladatele. Tato hinduistická syntéza se objevila po védském období, mezi cca lety 500-200 př. n. l. a cca 300 lety n. l., v období druhé urbanizace a raně klasického období hinduismu, kdy vznikly eposy a první purány. Její rozkvět nastal ve středověku, s úpadkem buddhismu v Indii.

V současné době existují čtyři hlavní směry hinduismu: višnuismus, šivaismus, šaktismus a tradice Smarta, vedle nich další menší směry jako je ajjávari u Tamilů. Zdroje autority a věčných pravd v hinduistických textech hrají důležitou roli, ale existuje také silná hinduistická tradice zpochybňování autority s cílem prohloubit pochopení těchto pravd a dále rozvíjet tradici. Hinduismus je nejrozšířenější vírou v Indii, Nepálu, na Mauriciu a na indonéském Bali. Významné hinduistické komunity žijí i v dalších zemích jižní Asie, v jihovýchodní Asii, v Karibiku, ve státech Perského zálivu, v Severní Americe, Evropě, Oceánii, Africe a dalších regionech.