Pravěk

První přítomnost člověka se datuje od období 10 tisíc let př. n. l., kdy na ostrov zavítali sezónní lovci trpasličích slonů a hrochů, kteří byli lovem rychle vyhubeni.[1] Studny objevené archeology na západním Kypru jsou považovány za jedny z nejstarších na světě, jejich stáří je 9 000 až 10 500 let.[2] Na Kypru byly nalezeny také jedny z nejstarších dokladů domestikace koček.[3]

 Archeologická neolitická lokalita Choirokoitia Ruiny Kitionu

Pozoruhodně dobře zachovalá neolitická vesnice Choirokoitia, dnes zapsaná na seznamu Světového dědictví, pochází z doby 7 tisíc let př. n. l. Původní obyvatelé ji opustili zhruba 4 tisíce let př. n. l.[4] Bydleli v kruhových hliněných domech doplněných kameny. Užívali kamenné nástroje.[5]

Keramika z doby bronzové prokázala vlivy Anatolie, Egypta a Mínojské civilizace.[6] Během pozdní doby bronzové zažil ostrov dvě vlny řeckého osídlení z Mykén, první byla obchodnická a jejím cílem bylo vytvoření základny pro styky s Blízkým východem, druhá vlna přišla po zhroucení Mykénské civilizace (1100 až 1050 př. n. l.). Vývozním artiklem se stala měď (latinský název mědi Cuprum je odvozen právě z názvu ostrova Kypr) následovaná keramikou.[7] V 10. století př. n. l. na ostrov dorazili také Féničané. Ti tu založili několik kolonií, nejvýznamnější byl Kition.[8]

Asi okolo roku 700 př. n. l., během doby železné, na Kypru existovaly roztroušené městské státy, které na přelomu století dobyl asyrský král Sargon II.[9] Okolo roku 669 př. n. l. se Asyrská říše rozpadla a Kypr se dostal do vlivu Egypta, jehož vláda nad ostrovem však trvala asi jen 25 let. Roku 545 př. n. l. se Kypru zmocnila Perská říše.[10]

Starověk  Evagorás I. na minci

Kypr se stal součástí páté satrapie achaimenovské Persie. V roce 499 př. n. l. vypuklo iónské povstání. Bylo potlačeno, ale Kypru se podařilo udržet značný stupeň autonomie. Během 5. století př. n. l. se perský vliv na kyperské záležitosti zmírnil a do popředí se probil Evagorás I. vládnoucí helénistickému království Salamis, které kontrolovalo značnou část ostrova.[11] Po 30 letech vlády ho však porazili Peršané a o tři roky později byl zavražděn.[12] Roku 333 př. n. l. začlenil Kypr do své říše Alexandr Veliký. Po smrti Alexandra se ostrov stal provincií helénistického ptolemaiovského Egypta.[13] Právě v tomto období byl ostrov plně helenizován.

 Antický odeon v Pafosu

Roku 58 př. n. l. Kypr anektovala Římská republika.[14] Založila zde svou provincii Cyprus. Místním prokonzulem se stal načas i slavný filozof Cicero.[15] Éra Julia Caesara a Marca Antonia přisoudila Kypr znovu dočasně Egyptu, ale s římským císařem Augustem se navrátil do římských rukou. Následujících pět set let bylo více poklidných. V tomto období nadvlády Římského císařství byly zbudovány divadla v Salamisu a v Kourionu a palác guvernéra v Pafosu.[13] Římské období bylo jedním z nejúspěšnějších v historii Kypru.

Roku 45 (již našeho letopočtu) sem zavítal apoštol Pavel v doprovodu svatého Barnabáše, rodilého kyperského žida, který se obrátil ke křesťanství, a spolu založili kyperskou církev a zasloužili se o rozšíření tohoto tehdy mladého náboženství.[16] Ke konverzi přiměli i římského guvernéra Sergia Paula. Křesťanství definitivně zvítězilo, když císař Theodosius I. roku 391 všechny ostatní kulty zakázal. K těm patřily zejména císařský kult a kult Afrodity, jež se měla dle mýtu zrodit z mořských vln právě u břehů Kypru.

Byzantská nadvláda  Epifan ze Salaminy

Po rozdělení Římské říše v roce 395 byl ostrov přidělen její východní části, Byzanci, pod níž pak patřil osm století. Arcibiskupství na Kypru vzniklo roku 325. Císař Zenon v roce 488 umožnil kyperské církvi osamostatnit se od antiochijského patriarchátu a stát se autokefální.[13] Druhý kyperský arcibiskup Epifan ze Salaminy, konvertovaný žid, se stal jedním z církevních otců a světců. V úřadě byl v letech 368 až 403. Autokefální status byl zrušen roku 1260.

Od 7. století ostrov sužovaly arabské nájezdy z Levanty, často pirátské nebo kořistnické. Mnoho měst – jako Salamis – bylo zničeno a nikdy nebylo obnoveno. V roce 688 došlo k dohodě mezi Byzantskou říší a Umajjovským chalífátem o kyperské spolusprávě, kterou čas od času obě strany porušovaly. Tento stav trval do roku 965, kdy se Kypr opět navrátil do vlastnictví Byzance, za císaře Nikeforose II.[13]

Do poloviny 12. století byl Kypr prosperující ostrov, kterému se vyhýbaly válečné konflikty. Teprve na jaře roku 1158 se na Kypru vylodil Renaud de Châtillon v čele křižácké antiochijské armády,[17] posílené o arménské oddíly knížete Thorose.[18] Posádka byzantského guvernéra na Kypru byla velmi slabá a útok vůbec nečekala. Boj byl velmi krátký. Posádka byla zčásti pobita a zčásti zajata.[17] Do zajetí padl i zdejší místodržící Jan Komnenos, jenž byl zároveň synovcem byzantského císaře, a generál Michael Branas.[19] Křižáci s Armény poté ostrov celé tři týdny intenzivně pustošili. Řádění zaznamenal a odsoudil jeruzalémský historik Vilém z Tyru. Z invaze se Kypr vzpamatovával dlouhá desetiletí.

Kyperské království a Benátčané  Kateřina Cornaro Kypr prodala

V roce 1191 Kypr v rámci třetí křížové výpravy dobyl anglický král Richard I. Lví srdce. Za rok ho pak prodal templářům. Na Kypru tak v letech 1191–1489 existoval křižácký stát.[20] Prvním kyperským králem se stal bývalý král jeruzalémský, Kvido z Lusignanu, který ostrov od templářského řádu koupil. Po jeho smrti přijal korunu kyperského krále, z rukou císaře Svaté říše římské Jindřicha VI., jeho bratr Almerich. Království dlouhodobě upadalo, v roce 1426 se stalo poplatným státem egyptských Mamlúků. Rod Lusignanů vládl Kypru až do roku 1474.[21] Tehdy zemřel teprve roční král Jakub III., syn krále Jakuba II. (asi 1440–1473) a Kateřiny Cornaro, která ostrov v roce 1489 prodala Benátské republice.

 Slavné opevnění Nikósie vybudované Benátčany

Benátský Kypr existoval necelé století. Benátčané rozvinuli zejména Nikósii, kterou mohutně opevnili. Benátské období se vyznačovalo také útlakem řeckých obyvatel vyznávajících pravoslaví (převážně rolníků, z toho snad až padesát tisíc byli nevolníci) vládnoucí latinskou třídou, která byla dříve spřízněna s králi z lusignanské dynastie, ale i samotnými Benátkami, které na ostrově upřednostňovaly římskokatolictví před většinovým pravoslavím. Na druhou stranu, někteří Řekové se vyšvihli mezi elitu, například král Jan II. si vzal za ženu Řekyni Helenu Palaiologinu.[22] Po celou dobu byl Kypr vystaven nájezdům Osmanských Turků. V roce 1539 turecká flotila například zpustošila Limassol. Benátčané v reakci opevnili také Famagustu a Kyrenii, avšak nakonec marně.

Osmanská nadvláda  Osmanská architektura v Nikósii

Roku 1571 Osmanská říše Kypr dobyla a plně ovládla.[23] Osmanské síly při dobývání zmasakrovaly mnoho řeckých a arménských obyvatel. Osmanský Kypr existoval poté až do roku 1878.

Zásadní změnou byl příliv tureckých kolonistů. Většinou šlo o vysloužilé turecké vojáky, jimž Osmanská říše přidělila zdarma půdu.

 Popravený arcibiskup Kyprianos

Osmané později na ostrov odesílali také různé „nežádoucí osoby“ a členy různých „problémových“ muslimských sekt. Tak vznikl problém turecké etnické menšiny. Poměr muslimů a křesťanů po celou dobu osmanské nadvlády kolísal. V letech 1777–78 žilo na Kypru 47 000 muslimů a 37 000 křesťanů. Roku 1872 to bylo 44 000 muslimů a 100 000 křesťanů.[24]

Osmanský systém millet posílil pozici řecké pravoslavné církve. Postupně se kyperský arcibiskup stal nejen náboženským, ale také etnickým vůdcem a církev se ujala úkolu ochránce řeckého kulturního dědictví. Katolíci byli v horším postavení a z mnohých z nich se stali krypto-křesťané.[25] Zjevný byl úpadek hospodářský.

V 19. století začal postupně narůstat řecký nacionalismus. Řekové toužili po spojení ostrova s Řeckem (enosis). Jakmile v roce 1821 vypukla řecká osvobozenecká válka, několik řeckých Kypřanů odešlo do Řecka, aby se připojilo k povstalcům. V reakci na to osmanský guvernér Kypru zatkl a popravil 486 prominentních řeckých Kypřanů, včetně kyperského arcibiskupa Kyprianose a čtyř dalších biskupů.

Britská nadvláda  Kyperská demonstrace za připojení k Řecku v roce 1930

V roce 1878 ostrov získali do správy Britové, a to na základě tzv. Kyperské konvence, tajné dohody mezi Brity a Osmany, v níž Britové Turkům poskytli záruky, že budou využívat ostrov jako základnu k ochraně Osmanské říše před možnou ruskou agresí.[26][27] V roce 1914 byl Kypr k Británii oficiálně připojen. V roce 1915 nabídla Británie Kypr Řecku, kterému vládl řecký král Konstantin I., pod podmínkou, že se Řecko zapojí do války na straně Britů. Nabídka byla odmítnuta.[28] V roce 1923, na základě Lausannské smlouvy, se nová Turecká republika vzdala jakéhokoli nároku na Kypr. V roce 1925 byl Kypr prohlášen za britskou korunní kolonii. Po druhé světové válce se jak v Řecku, tak v Turecku objevila nacionalistická hnutí požadující připojení Kypru.

 Nepokoje na Kypru roku 1956

V roce 1950 se mezi kyperskými Řeky (kteří představovali 80 procent populace) uskutečnil plebiscit ohledně připojení k Řecku. Více než 96 % obyvatel se pro toto připojení vyslovilo. To vzbudilo obavy kyperských Turků. Britové výsledky referenda odmítli a svoji správu na ostrově udrželi až do roku 1960.[29]

V roce 1955 se proti britské správě zformovala Národní organizace kyperských bojovníků (EOKA) vedená Georgiosem Grivasem, která zahájila partyzánské útoky proti Britům. Ostrov se začal zmítat v násilí, do kterého se brzy zapojili také kyperští Turci, kteří založili vlastní partyzánské hnutí Turecká organizace odporu (TMT).

Na základě curyšsko-londýnských jednání z roku 1959 se představitelé Řecka, Turecka a Velké Británie a obou kyperských národnostních komunit dohodli na nezávislosti ostrova.[30]

Nezávislost a občanská válka  Makarios III. a J. F. Kennedy roku 1962

Kypr získal nezávislost v roce 1960 odtržením se od Velké Británie. V roce 1961 se stal součástí Commonwealthu. Rok po získání nezávislosti se současně rozhořel konflikt mezi Řeky a Turky. Po vzájemných střetech z konce roku 1963 byla mezi oběma národy stanovena nárazníková zóna – tzv. zelená linie, na níž byly od jara 1964 rozmístěny mezinárodní jednotky OSN (UNFICYP). Ani poté rozpory mezi kyperskými komunitami neustaly a do sporu zasahovaly další země, především Řecko, Turecko, ale také Spojené státy, které například roku 1964 zabránily turecké invazi výhrůžkou, že v takovém případě nepodpoří Turky v případě sovětského útoku na jejich území.[31][32][33] Do konfliktu výrazně vstoupilo také tehdejší Československo, když kyperské vládě v letech 1966 a 1972 prodalo zbraně, určené pro policejní jednotky věrné prezidentu Makariovi. V roce 1972 československé zbraně dokonce pomohly Makariovým příznivcům odvrátit hrozící převrat ze strany Řecka.[34]

 Hranice se separatistickou Severokyperskou tureckou republikou

V roce 1974 nakonec skutečně proběhl v jižní (řecké) části ostrova vojenský puč, v součinnosti s vojenskou juntou vládnoucí v Řecku, který měl vést ke spojení s Řeckem. Prezident Makarios uprchl přes britskou vojenskou základnu do zahraničí a pučistům se ho nepodařilo zatknout.[35] V Řecku krach puče vedl k pádu junty. Turecko na převrat odpovědělo invazí na severovýchodní část ostrova. Turecká armáda zabrala 36 procent území ostrova. V následujícím období bylo přesunuto 150 000 kyperských Řeků ze severu na jih a 50 000 kyperských Turků z jihu na sever. Byl ustanoven separatistický stát, který se roku 1983 prohlásil nezávislou republikou, jež byla doposud uznána pouze Tureckem. Oba státy stále odděluje „zelená linie“ hlídaná vojsky OSN.

 Rozdělení ostrova

V roce 2004 bylo na popud OSN uspořádáno referendum o sjednocení ostrova, které mělo vést k vytvoření Sjednocené kyperské republiky, která by následně vstoupila do Evropské unie. Ačkoli byl tzv. Annanův plán (sjednocení obou částí vytvořením federativního státu) v severní části přijat 65 % hlasů tureckých Kypřanů, byl zamítnut řeckou částí Kypru, kde se proti sjednocení ostrova postavilo 76 % obyvatel.[36] Dne 1. května 2004 vstoupil Kypr spolu s devíti dalšími zeměmi do Evropské unie. Byl přijat do EU jako celek, ačkoli legislativa EU je na Severním Kypru pozastavena až do konečného vyřešení kyperského problému.

 Rok 2014: Jedno z mnoha vyjednávání, které ztroskotalo. Vlevo řeckokyperský diplomat Andreas Mavroyiannis, vpravo turecký diplomat Feridun Sinirlioğlu

V roce 2014 nařídil Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku, aby Turecko odškodnilo kyperské Řeky za nucené vysídlení, vyvlastňování a diskriminaci po turecké invazi v roce 1974.[37] Sever a Jih obnovily rozhovory o znovusjednocení v roce 2015, ale ty se v roce 2017 zhroutily.[38]

Evropský tisk roku 2017 varoval, že Kypr prodává tzv. zlaté pasy ruským oligarchům, což umožňuje ruskému organizovaného zločinu proniknout do EU a ruským zbohatlíkům vyhýbat se sankcím.[39] EU tento problém začala řešit roku 2019 a přiměla kyperskou vládu ke změně zákona. Tento problém se znovu vynořil po ruské invazi na Ukrajinu roku 2022 (týká se i Malty a Bulharska).[40] Kyperská vláda tehdy pod mezinárodním tlakem rozhodla o odebrání zlatých pasů několika nejznámějším ruským oligarchům.[41] Problém je však širší a netýká se jen Ruska, v roce 2020 uniklé dokumenty odhalily široký okruh bývalých a současných úředníků z Afghánistánu, Číny, Dubaje, Libanonu, Saúdské Arábie, Ukrajiny a Vietnamu, kteří si před změnou zákona v červenci 2019 koupili kyperské občanství.[42]